Profesor ANTONÍN VITVAR
Největší legendou historie novopackého motoristického dění sportu je osobnost Antonína Vitvara, motocyklového i automobilového závodníka, ale i úspěšného organizátora a podnikatele, který se svojí prací a nadšením stal jedním z průkopníků a propagátorů čs. motorismu v jeho počátcích, ale i v letech pozdějších. V době první republiky byl mezi motoristy nazýván „nejrychlejším mlynářem“, protože opravdu tím mlynářem byl. Provozoval sám mlýn ve Staré Pace. Tato jeho činnost však neměla dlouhého trvání, neboť láska k motorům byla silnější než mlynařina. Motory brzo dostaly přednost obzvláště v době, kdy měl úspěchy na soutěžích a závodech. A tak se Vitvarův mlýn mění na prodejnu motocyklů s jejich opravnou. Antonín Vitvar se narodil v malé vesničce Vrchovina u Nové Paky. Již od svého mládí se vyznačoval vitalitou a důsledností. Bylo o něm méně známo, že hodně muzicíroval a ovládal několik hudebních nástrojů. V dospívání mu učarovala první nedokonalá motorová kola a motocykly, a to ho již neopustilo. Získat nějaký ten samohyb, to bylo jeho velké přání. K tomu mu dopomohla jeho píle a podnikatelská zdatnost, která mu umožnila získat prostředky na svůj první motocykl. Těch byla potom celá řada a vrcholila strojem BSA, který se stal základem jeho závodní kariéry, a s nímž jezdil první soutěže. Přes Kopidlenskou soutěž se pak dostal do týmu BSA ve Velké motocyklové soutěži v roce 1930. To už měl za sebou první závodnické vystoupení v Lomnici nad Popelkou, kde v roce 1926 slavil své vůbec první vítězství a další různé soutěže a závody. Protože tehdejší soutěže a závody se jezdily na velmi dlouhých tratích, bylo nutné, aby jezdci byli vytrvalí a měli dobré fyzické předpoklady. A to Antonín Vitvar měl. Přestože počátky nebyly nijak lehké, vytrval a začal mít úspěchy.
Svým jezdeckým uměním na sebe upozornil šéfa rozvíjející se firmy JAWA Ing. Františka Janečka, kterým byl vyzván ke spolupráci, a tak se stal továrním jezdcem, ale i obchodním zástupcem JAWY. To byl také okamžik, kdy opouští své dosavadní povolání a dává přednost své lásce, motocyklům. Zřizuje si obchod s motocykly Jawa i s opravárenskou dílnou v místě, kde dosud působil, to je ve Staré Pace. Dále jezdil různé soutěže motocyklů, ale i automobilů. Jeho výkony pak vyvolaly v roce 1932 nominaci do Čs. Trophy teamu na mezinárodní motocyklovou šestidenní soutěž, kterou pak pravidelně jezdil až do počátku války. V těchto vrcholných soutěžích získává čtyři zlaté, stříbrnou a dvě bronzové medaile. V té době, mimo rychlostních závodů motocyklů, jezdí i automobilové, ve kterých v předválečné době získává čtyřiačtyřicet vítězství. Jezdil v té době populární soutěže jako byla Heinzova motocyklová soutěž, s automobily „1000 mil československých“ a další. A vždy uspěl. V roce 1938 jel i Rallye Monte Carlo, kde ve své třídě na Jawě Minoru dojel na osmém místě. Patřil mezi nejvšestrannější jezdce a mimo ploché dráhy jezdil vše, co se v té době jezdilo. Byl několikanásobným nositelem zlatých a stříbrných odznaků sportovní komise AKRČs.
Ve druhé polovině třicátých let postupně přestěhoval svůj rozvíjející se podnik do Nové Paky, kde zařídil prodejnu a vybudoval servisní a opravárenskou dílnu a benzínovou pumpu. V roce 1933 se stal spoluzakladatelem významného motoristického podniku východních Čech, rychlostního závodu motocyklů a automobilů, nazvaného Krakonošův okruh, jehož start a cíl byl ve Staré Pace. V jeho šesti ročnících se Antonín Vitvar zúčastnil pětkrát jako úspěšný jezdec. Okupace a válka zapříčinila, že tento závod zanikl a nikdy nebyl obnoven. I pro A. Vitvara znamenala přerušení a omezení v jeho podnikatelském a závodním rozletu. Přesto nezahálel, zapojil se se svými přáteli do různých sportovních akcí, hlavně do cyklistického dění. Stává se hlavním pořadatelem cyklistických závodů, pořádaných ve válečné době v Nové Pace pod názvem Vitvarův okruh. Když se blížil konec války, objevily se v jeho dílně tajně tři prototypy nově vyvinutých motocyklů, budoucích slavných „péráků“, které zde byly skrývány před slídivými zraky okupantů a na nichž byly konány mechanikem
Jiřím Bajerem a jeho kolegou Čechem i poslední úpravy a zkoušky. Těsně po osvobození se podařilo Vitvarovi zajistit v tehdejší německé opravně vojenských automobilů ve staropacké továrně dva zde ukryté předválečné závodní speciály Mercedes-Benz, dovezené sem ze Stuttgartu před postupující americkou armádou. Vozy byly převezeny do Vitvarových dílenských garáží. Dnes je jeden z nich jako exponát v Národním technickém muzeu v Praze, druhý byl tehdy prodán do Velké Británie. Konec války dal Antonínu Vitvarovi nový impulz k zahájení další závodní činnosti. Navazuje na předválečné úspěchy a jeho doménou se stávají rychlostní motocyklové závody, kterých se v poválečné době jezdilo velké množství. Současně byl činný v nově založeném novopackém AKRČs a měl hlavní zásluhu, že se v Nové Pace začal jezdit už v roce 1946 motocyklový Novopacký okruh. Závodil na všech významných i méně významných okruzích tehdejší doby, jako byly Hradecký, Táborský, Dunajský okruh, Lochotín, Svatý Kopeček, Velká cena Prahy a mnoho dalších závodů. Samozřejmě že jezdil i náš největší závod Velkou cenu ČSR na Masarykově okruhu v Brně. Až do jeho nešťastné havárie při závodu „O štít Českého ráje“ v Turnově v roce 1947,
kde se těžce zranil, byl stále věrný Jawě. Jelikož i po tomto zranění zdaleka neuvažoval o zakončení své závodnické dráhy, ještě v době své rekonvalescence se živě zajímal, co se děje v Jawě, jaké nové závodní stroje připravují. Vyjednával s tehdejším vedením podniku o brzkém návratu na závodní dráhy. Zde ale pro něho nebylo pochopení s tím, že již nebude schopen podávat vrcholné výkony a další, pro něho nepřesvědčivé výmluvy. Bylo mu nabídnuto místo manažera, což odmítl, a po dalším jednání mu byl nabídnut rozebraný Norton Manx, který zde sloužil k technickému srovnávání. Protože chtěl závodit, neváhal a nabízený motocykl koupil a za vydatné pomoci svého mechanika Jiřího Bajera a anglických přátel připravil stroj k závodům. To ovšem vedení Jawy nemělo dělat. Šéfům fabriky z toho častokrát bolela hlava. Zatímco v Jawě zápasili s dětskými nemocemi svých dvouválcových půllitrů, Vitvar stále vítězil na tratích rychlostních okruhů, na kterých v poválečné době vydobyl sedmdesát devět vítězství. Na Nortonu vyvrcholila Vitvarova slavná éra silničního motocyklového závodníka. Další kapitolou v jeho činnosti bylo, když se při rehabilitaci po úrazu stal manažerem Čs. Trophy teamu při první poválečné motocyklové „Šestidenní“, která se jela prvně na našem území ve Zlíně. Zde za jeho vedení naše družstvo poprvé v historii v této těžké soutěži zvítězilo. V příštích dvou letech pak ještě osobně po vyléčení svých zranění jel šestidenní v Itálii a Anglii, kde vždy dojel na zlato. S čistým svědomím se dá říci, že byl v poválečném období až do poloviny padesátých let naším nejúspěšnějším silničářem. Kolikrát v té době na Velké ceně v Brně zachraňoval reputaci našich barev v mezinárodním měření sil. Kdyby se v té době už jezdilo mistrovství světa a byla u nás alespoň trochu normální doba, určitě by nebyl bez úspěchu.
Byl také obdařen přezdívkou „profesor“ pro svůj jezdecký styl, vyznačující se naprostou přesností průjezdů zatáček, ale i přípravou na každý závod. Když odstartoval, diváci mohli sledovat jeho perfektní klasickou stylovou jízdu lahodící oku. Samozřejmě že to byla i kvalitní příprava stroje, jíž měl na starosti jeho mechanik Jiří Bajer, který se svojí prací také nemálo podílel na těchto úspěších. Přichází rok 1952, který přináší přičiněním tehdy vládnoucího režimu do motoristického sportu a organizace až nesmyslné zásahy. Mezi ně patřil i zákaz startu na strojích zahraničních značek. To znamenalo konec ježdění na Nortonu. Toho využila Jawa a nabídla mu stroj na Velkou cenu v Brně. To si Antonín Vitvar nenechal ujít a nabídku přijal. A i na tomto stroji dosáhl vítězství v pětistovkách i s novým traťovým rekordem. To ale byla opravdu tečka za pravidelnou účastí v závodech. V roce 1955 se dověděl, že se do Brna chystají přední světoví závodníci startující na v té době začínajícím mistrovství světa. Nedalo mu to a přihlásil se k tomuto závodu. Vždyť dosud neměl takovou příležitost utkat se světovou elitou. Oprášil starého Nortona, s mechanikem Bajerem jej důsledně připravili, odlehčili a opatřili malou kapotáží podle jeho bývalé třistapadesátky, kterou mezitím prodal mladému Čadovi. Poté odjel do Brna trénovat na okruh na cestovním motocyklu a v neděli 28.srpna 1955 stál ve své tradiční přilbě na startovní čáře tohoto závodu, aby zkusil, jestli ještě bude stačit nastupující mladé generaci jezdců. Nepočítal s žádným velkým úspěchem. V závodě jel svým stylem, využíval svých zkušeností a protože mu ještě velmi dobře jel jeho stařičký Norton, dokázal nemožné, umístil se na krásném třetím místě. V této kvalitní mezinárodní konkurenci se umístil z našich jezdců zase nejlépe, a tak dokázal ve svém posledním životním závodě, že jeho úspěchy nebyly náhodné, že to byl výsledek dobré přípravy, jeho pevné vůle a skromnosti. To mu bylo 51 let. Za tyto úspěchy mu byl v té době udělen titul zasloužilý mistr sportu. Historie Vitvarova Nortonu však ještě pokračovala. Od něj jej koupila movitá severočeská motoristická organizace pro svého člena – závodníka. Ten však ježdění na něm nezvládal, a tak byl stroj dál odprodán Olegu Rubešovi, který k němu vyrobil sidecar s kapotáží a s kolegou M. Černochem poté až do roku 1966 patřili k našim nejlepším sidecarovým dvojicím. Poté měl být zrestaurován do své původní podoby. Po rozloučení s aktivní činností zůstal i dále věrný motorům. Pomáhal vychovávat mladé jezdce a na krátkou dobu se stal i trenérem našich reprezentantů – silničářů. Přes mnohé ústrky v jeho životě a podnikání tehdejším totalitním režimem, kterých se mu dostávalo nemálo, nezatrpkl, stále plný optimismu zůstal věrný vůni benzínu až do pozdních let života, kdy obsluhoval benzínovou čerpací stanici. Živě se vždy zajímal o práci a činnost novopackého autoklubu, ve kterém byl čestným členem. Svými úspěchy na závodních drahách, tím, že vždy za jeho jménem byla napsána Nová Paka, pomáhal propagovat toto město, kde žil až do konce svého života. I po odchodu z tohoto světa v březnu 1978 ve věku sedmdesáti tří let zůstává Antonín Vitvar legendou čs. silničního motocyklového sportu. Za jeho zásluhy byla jedna ulice Nové Paky pojmenována jeho jménem a v roce 1998 byl zastupitelstvem města jmenován čestným občanem města Nové Paky In memoriam.
